Jaroslav Seifert a jeho perzekuce v době stalinismu: Útoky na českého Nobelistu

Jaroslav Seifert, významný český básník a jediný držitel Nobelovy ceny za literaturu, se stal v březnu 1950 cílem jedné z nejintenzivnějších stalinistických kampaní v české literatuře. Komunistický tisk jej obvinil z výsměchu pracujícím lidem a z zrady dělnické třídy za jeho poemu Píseň o Viktorce. Tento útok byl následován výzvou, aby autor stanul před čestným soudem, v kontextu období justičního bezpráví, kdy se připravoval vykonstruovaný proces s Miladou Horákovou.

Kniha Orchestrace jedné denunciace, která se věnuje této historické epizodě, byla nedávno vydána nakladatelstvím Karolinum a přibližuje Seifertův složitý vztah k politickému režimu. Seifert, žijící mezi lety 1901 a 1986, nebyl jediným autorům meziválečné avantgardy, který čelil perzekuci. Po únorovém převratu v roce 1948 se do ústraní stahovali i další významní spisovatelé jako Vladimír Holan, František Hrubín a František Halas.

Vratislav Maňák, autor studie, vysvětluje, že tehdy byla literární kritika pod přímým dohledem politické moci a její hodnocení fungovalo jako oficiální stanovisko. Týdeník Tvorba, vydávaný přímo komunistickou stranou, přispíval k vytváření atmosféry, která rozhodovala o osudu autorů. Seifert byl politicky perzekvován za svůj vlažný postoj k novému režimu, přičemž jeho předchozí vlastenecká sbírka Přilba hlíny, i když vyjadřovala radost z míru, nemohla ochránit jeho literární kariéru.

V roce 1921 vstoupil Seifert do KSČ, ale po nástupu Klementa Gottwalda se stal součástí intelektuální opozice. Po druhé světové válce se smířlivě vyjadřoval o režimu, avšak odmítl členství v nově založeném Svazu československých spisovatelů. Jeho veřejné vyjadřování, včetně básnických nekrologů po významných osobnostech, mu v lednu 1950 přineslo další problémy. Mladý stalinistický kritik Ladislav Štoll ho v referátu napadl za nedostatečné nasazení v boji za socialistickou poezii.

Útok na Seiferta byl vyvolán jeho poemou Píseň o Viktorce, která se nesla v tragickém duchu a nezapadala do propagované dělnické tematice. Kritika na jeho adresu se stupňovala, když mladí stalinisté jako Ivan Skála a Michal Sedloň vyzvali k jeho odsouzení. Seifertovi se nakonec podařilo uniknout veřejnému ponížení, přičemž mu pomohl jeho bývalý kolega Vítězslav Nezval, který se postavil na jeho stranu.

Seifertova situace se zlepšila po politických změnách, které v roce 1952 přinesly pád Rudolfa Slánského. Ačkoliv nemohl publikovat nové básně, v roce 1954 dokončil sbírku Maminka, která získala značné uznání. Autorství Maňákovy knihy ukazuje na komunistickou moc a její využívání kulturních periodik k politickým cílům. Seifertův politický osud by mohl být samostatným tématem, neboť jeho vystoupení na II. spisovatelském sjezdu v roce 1956 a další aktivity ukazují na jeho trvalý vliv na českou literaturu, přestože se v období normalizace dostal na černou listinu.